Hodinky aneb vynález, který už má leccos za sebou
Potřeba měřit čas provází lidstvo v podstatě odpradávna. Zkrotit se nám jej sice pořád nepodařilo, cestování v čase zůstává stále nedostižným snem a ani stárnutí nedokážeme zastavit, ale schopnost vědět, kolik je přesně hodin, nám dává možnost účelně jej využívat ve svůj prospěch. A to není zas tak málo. Můžeme si plánovat pracovní dobu, organizovat schůzky i třeba jít s kamarády na pivo nebo s přítelkyní na skleničku vína přesně v tom čase, kdy se nám to hodí. To vše by bez orlojů, chronometrů, časomíry, hodin a hodinek nebylo možné.
A tak zatímco někteří z nás mají den vyměřený přesně na minuty a jsou celí nesví, když nevědí, která právě bije, jiní nechávají čas volně plynout. Ale mít jakés takés povědomí o přesném čase a znalosti, jak jej měřit, potřebuje čas od času každý z nás. Ať již je to opuštěný Robinson Crusoe, člen posádky Mezinárodní kosmické stanice (ISS) nebo výkonný ředitel nadnárodní firmy.
Podoba přístrojů, které sloužily pro zjištění aktuálního času, se samozřejmě v historii lišila. Záviselo to jednak na dostupných materiálech, na umění a znalostech jejich tvůrců a také na tom, jak podléhají aktuálním módním trendům.
Britský kosmolog a jeden z nejznámějších vědců Stephen Hawking se mj. proslavil knihou s názvem Stručná historie času. Náš cíl je mnohem skromnější – zkusíme čtenáře tohoto článku provést spletitou historií zařízení, která čas umožňovala a dosud umožňují měřit. A při tom všelijakém měření se zaměříme především na náramkové hodinky.
Kam sahají kořeny prvního vynálezu časomíry
Těžko říct, jak to vypadalo v době, kdy ještě nebyla k dispozici žádná měřidla času. Lidé se odjakživa spoléhali na své vrozené instinkty, intuici, oblohu či nebeská znamení. A také na přírodu. V lexikální jazykové vrstvě dodnes zůstávají slova a ustálená slovní spojení, která jsou inspirovaná zvířaty. Např. kuropění, tedy velmi časné ráno, kdy se probouzejí kohouti a slepice (kury). Také používáme zvláštní frázi hodina mezi psem a vlkem, což je čas mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. V každém případě metody určování času v dávných dobách rozhodně nepatřily mezi nejpřesnější.
Situace se zlepšila v době, z níž již máme první písemné záznamy. Byli to staří Egypťané, kteří k měření času začali využívat to, co bylo po většinu dne nejdostupnější - sluneční záření. Své znalosti astronomie zúročili při zkonstruování prvního prototypu slunečních hodin někdy okolo roku 3500 př. n. l. (+- 100 let). Měly podobu vysokých štíhlých čtverhranných sloupů (obelisků), zhotovených z kamene. Pomocí stínu, který obelisk s přispěním slunečního svitu vrhal, a s pomocí značek v kruhu pod ním, Egypťané dokázali přibližně určit jednotlivé časové úseky dne a také nejkratší a nejdelší dny v roce. Den si rozdělili na deset různých částí. Dokonce měli letní i zimní čas. Takto sestrojené hodiny fungovaly přirozeně jen ve dne, kdy svítilo slunce a nebylo zataženo.
Když se čas sype jako zrnka písku nebo plyne jako voda
Později se objevují i hodiny přesýpací, což ovšem nebyly hodiny v pravém slova smyslu, spíše šlo o chronograf čili o jakési novodobé stopky, tedy přístroje sloužící k odměřování času. Na podobném principu jako přesýpací hodiny fungovaly i hodiny vodní. Ve starověkém Řecku to byla tzv. klepsydra, která byla určena pro vymezení času řečníků u soudu; v Číně zase v letech 200 až 1300 n. l. vodní hodiny sloužily pro ukazování běžného času a pohybu nebeských těles. Jejich přesnost ale nebyla největší. Fungování vodních hodin ještě podstatně zdokonalil Řek Ktesibios (kolem 150 př. n. l.), který je opatřil ozubenými převody a vodním kolem.
Velký pokrok v určování času znamenalo používání voskových hodin. Šlo o speciální svíčku opatřenou zářezy představujícími časovou stupnici se zatavenými kovovými kuličkami. Jak vosk hořením knotu postupně tál, kuličky, které v něm byly rozmístěné v pravidelných intervalech, z něj vypadávaly a po dopadu na kovovou misku, která se nacházela pod svíčkou, způsobily cinknutí. Sledovat čas tak tedy šlo jak zrakem (majitel hodin viděl, kolik vosku ze svíce roztálo), tak sluchem.
Od nejstarších mechanických hodin k hodinkám kapesním
První krůček směrem ke kapesním hodinkám představoval velký rozmach v používání mechanických hodin koncem 13. století a jejich instalace v katedrálách a klášterech za účelem pravidelného svolávání mnišských pobožností. Již z období kolem roku 1280, a to zejména v Anglii a ve Francii, pocházejí věrohodná svědectví o těchto mechanických hodinách. Ta nejstarší zmiňují anglická města Dunstable (1283) a Exeter (1284). Další
z příkladů podobných hodin, které oznamovaly denní i noční čas, byly pružinou řízené hodiny z poloviny 15. století, vyrobené v Burgundsku za vlády Filipa III. Dobrého.
První předchůdce současných náramkových hodinek, jež se svou podobou už blížil tomu, co je nám dobře známé, přišel na svět až v roce 1511. Vyrobily jej šikovné ruce norimberského hodináře a zámečníka Petera Henleina (kolem r. 1479 - 1542). Tyto malé, ornamenty vyzdobené hodinky, označované jako tzv. Taschenuhren, byly vyrobeny z mosazi, měly pouze hodinovou ručičku a zatím se nenosily na ruce, ale v kapse nebo byly připnuté k oděvu řetízkem. Byly vzácné, drahé a patřily k nezbytným módním doplňkům tehdejší (nejen) německé šlechty. Měly tvar bubínku a k pohonu hodinového strojku Henlein použil pružinu.
Teprve po smrti Henleina byly sestrojeny malé mechanické hodinky známé pod názvem Norimberské vejce (mylně Henleinovi připisované), které na jediné natažení vydržely jít až čtyřicet hodin. Byly rovněž přenosné a jejich pouzdro se tvarem opravdu podobalo vejci. Což mělo veskrze praktický důvod. Strojek totiž vzhledem ke svým rozměrům do takto konstruovaného pouzdra lépe pasoval. Na svou dobu byly i poměrně přesné, což představovalo přelomový okamžik v dějinách měření času. Lidé již při organizaci svého dne nebyli tolik odkázáni na přítomnost nejbližší kostelní nebo městské věže s orlojem či hodinami.
Všechno zlé je k něčemu dobré
Další významný předěl ve vývoji hodinek na sebe nenechal dlouho čekat a došlo k němu v podstatě náhodou. Stalo se tak ve švýcarské Ženevě poté, co přísné kalvinistické reformy z roku 1541 schválily mj. zákaz nošení zlatých šperků. To přinutilo ženevské zlatníky, aby svoji pozornost zaměřili na poněkud jiný druh výroby a do módy se jako alternativa šperků dostaly právě hodinky. Už roku 1587 byla zahájena první sériová výroba tohoto typu, přičemž za jejího duchovního otce je pokládán Charles Cusin (narozený před rokem 1574 - okolo roku 1612), hugenotský uprchlík a přistěhovalec z Autunu v Burgundsku. Již o sto let později bylo v Ženevě zaregistrováno přibližně 100 mistrů hodinářů, kteří zaměstnávali více než 300 dělníků a vyráběli téměř 5000 hodinek ročně. A tak jeden hloupý zákaz paradoxně položil základ dnes světoznámému švýcarskému hodinářství.
Za dalšího inovátora hodného zmínky lze pak pokládat ženevského hodináře a rytce Jeana Babtistu Duboula (1615-1694). To byl švýcarský hodinář, který dokázal hodinky zmenšit do strojku dnešní velikosti. V roce 1640 Duboule představuje bohatě ryté hodinky s věčným kalendářem zobrazující i měsíc v roce s příslušným znamením zvěrokruhu, které mají „pouhých“ 10 cm v průměru.
V 17. století dosahuje popularita hodinek takového rozsahu, že začínají být vnímány nejen jako praktický přístroj, ale i jako šperk. Začínají se dekorovat jejich ciferníky a ty nejmenší z nich, které se v hojné míře zdobily smaltem, nosí především příslušnice něžného pohlaví. Už v té době se stejně tak používá broušený křišťál, beryl nebo sklo na zakrytí a ochranu ciferníku.
Velká Británie a Švýcarsko - země hodinkám zaslíbené
Jeden z nejtvrdších oříšků, které bylo při vývoji hodinek třeba rozlousknout, byl způsob, jak zkonstruovat hodinky, které budou nejen přenosné, ale také přesné. To byl pro mnohé výrobce a inovátory hodinek neřešitelný problém. Jeden z důležitých impulsů přišel na konci 17. století, kdy hodinky dostávají i minutovou ručičku. Nicméně skutečnou přesnost získaly teprve poté, co v roce 1715 tou dobou již známý a hojně rozšířený hodinový strojek vylepšil Angličan George Graham (1673 - 1751). Dokázal upravit kotvový krok hodinářského mechanismu a položit základ tzv. kroku svobodnému (neboli klidovému), který byl od té doby nazýván Grahamův krok. Navázal tím nejen na práci svého učitele a hodinářského mistra Thomase Tompiona (1639 - 1713). Někdy kolem roku 1722 pak vznikají první hodinky připevňované na zápěstí.
A to zdaleka není z historie hodinek vše. Roku 1728 John Harrison (1693 - 1776), anglický truhlář, námořník a hodinář, vynalezl přesný chronometrový krok. Ten se sice nejprve uplatnil v mechanismu velkého lodního chronometru, nicméně jeho princip později využil právě při konstrukci kapesních hodinek jiný zručný vynálezce a Grahamův nástupce Thomas Mudge (1715 - 1794).
Podstatný krok ve zlepšení funkce hodinek učinila v roce 1795 firma Breguet. Podařilo se jí inovovat setrvačku (hodinkový vlásek), což byl starší vynález přisuzovaný buď anglickému polyhistorovi Robertu Hookovi (1635 - 1703) nebo holandskému fyzikovi Christiaanu Huygensovi (1629 - 1695). Specifická křivka tzv. Breguetova vlásku garantuje hodinkám ještě přesnější chod a s úspěchem se používá dodnes. V roce 1888 vznikají první stopky inspirované americkými dostihy a po roce 1915 už se lidé mohou těšit z prvních vodotěsných hodinek.
Náramkové hodinky dnešní podoby
Všechny tyto vynálezy vedly k tomu, že na konci 18. století už si dámy mohly z ryze praktických důvodů začít připevňovat původní kapesní hodinky na zápěstí. Bylo totiž nutné chránit tyto drahocenné přístroje před nenechavými ručičkami malých dětí. A tak v roce 1790 přichází na svět první takový vynález z dílny Jaquet-Droz a Leschot - hodinky připevněné k náramku.
Ve velkém se rozbíhá sériová výroba náramkových hodinek a 19. a 20. století se nese ve znamení vzniku řady světově proslulých značek. Rodí se Prim, Omega a mnohé další.
S pomocí tehdejší moderní techniky se výroba se stává masovou a postupně se přesouvá do továren. Prim v tomto směru začalo hrát opět Švýcarsko. Zvýšená produkce stojí za poklesem ceny a hodinky se tak stávají dostupné všem vrstvám obyvatelstva. Rozhodně však nelze mluvit o degradaci hodinářství jako takového. Továrenská výroba umožnila efektivní dělbu práce, a tím i zkvalitnění součástek a zvýšení přesnosti jednotlivých kusů. Švýcarské hodinky si ostatně svou pověstnou spolehlivost udržují dodnes. Z té doby známé strojky společnosti Valjoux patří stále mezi špičku na trhu.
Všechno chce svůj čas
Vývoj neustává ani nyní, moderní technologie výrazně promluvily i do tohoto odvětví. Velkou inovaci v historii náramkových hodinek představovaly quartzové hodinky. Jejich přesnější chod zajistil křemíkový krystal (quartz). Byly vyvinuté ve Švýcarsku, ale populární je učinil především japonský výrobce Seiko, který je roku 1969 uvedl na trh.
Přestože asi nehrozí zánik tradičních značek jako Rolex, Hublot či Breitling, které si nesou punc luxusu, průlom způsobila značka Apple se svými chytrými hodinkami Apple Watch, které představila světu v roce 2014. To inspirovalo i další výrobce, aby se pokusili spojit klasické postupy, vysokou kvalitu, nejnovější elektroniku, působivý design i technologickou propracovanost do jednoho produktu.
V současnosti jsou hodinky nejen ryze funkčním přístrojem a užitečným pomocníkem, ale staly se rovněž módním doplňkem nebo symbolem, který zvýrazňuje naše společenské postavení. A také předmětem sběratelské vášně. Ty nejdražší se vyrábějí až z 18karátového zlata, platiny či z titanu, jsou ozdobené perlami či drahokamy a stejně jako šperky či oblečení určují nejnovější módní trendy. Než však doba nazrála k elegantním náramkovým hodinkám na zápěstích dam i pánů, urazil tento vynález poměrně dlouhou cestu.
Hodinky se však stále drží na špici obliby. I v současnosti, když potřebujeme vědět, kolik je právě hodin, stále existuje dlouhá řada těch, kteří preferují klasické hodinky a tak místo toho, aby netrpělivě sledovali displej svého mobilního telefonu, dávají přednost letmému pohledu na své levé či pravé zápěstí. Ani v 21. století klasické hodinky neztratily nic ze své slávy. Vysloužily si ji nejen svou praktičností a hezkým vzhledem, nýbrž i svou dlouholetou historií. Teď už ji znáte i vy.
„Styl je způsob, jak říct, kdo jste, aniž byste museli mluvit.“ — Rachel Zoe 1971